Rozhovor Jána Litváka s japonologičkou Helenou Honcoopovou.

Helena Honcoopová – japonologička, historička japonského umenia, prekladateľka z japončiny. Študovala japonológiu a angličtinu na FiF UK a dejiny umenia. Po absolvovaní v roku 1972 sa zamerala na praktickú prácu s pamiatkami japonského umenia v Zbierke orientálneho umenia Národnej galérie v Prahe na zámku Zbraslav, kde pracovala 30 rokov ako odborná kurátorka špecializovaná na japonské umenie a 10 rokov aj ako riaditeľka zbierky. Pre Národnú galériu pripravila množstvo výstav, napísala a redigovala
viac ako 30 katalógov, odborných štúdií a kníh. Až vo voľnom čase na dôchodku začala pri FF UK a Anglo-American University v Prahe učiť dejiny japonského umenia a vydávať svoje preklady japonskej poézie, ktoré od mladosti patrili medzi jej záľuby. V roku 2015 jej za celoživotnú prácu na šírení japonskej kultúry japonský premiér udelil Rad vychádzajúceho slnka. V roku 2017 jej nakladateľstvo Karolinum vydalo preklad a faksimile Knihy vejárov zo 16. storočia. Zbierka Sto básní zo začiatku 13. storočia ju sprevádza po celý život, podobne ako mnohých Japoncov. V roku 2024 vyšla antológia Svetlušky v rukávoch: tematický výber japonských básní o hmyze obsahuje 65 päťverší waka a 155 trojverší haiku. Je rozdelená do ôsmich častí podľa najčastejšie frekventovaných druhov hmyzu, oddávna v poézii obľúbených aj vďaka duchovnému vplyvu šintoizmu a budhizmu: letný hmyz – motýle – svätojánske mušky – vážky – cikády – cvrčky – kobylky – komáre a iný hmyz. Posledná – deviata časť zbierky predstavuje žaby – predátorov hmyzu. V japonskom písomníctve sa objavujú už od najstaršej básnickej zbierky Manyóshú, spísanej po roku 760 podľa starobylej orálnej tradície. Na výbere básní a ich preklade do češtiny spolupracovala Helena Honcoopová s básnikom
a prozaikom Petrom Borkovcom.

Vo vydavateľstve DharmaGaia nedávno vyšla kniha Světlušky v rukávech, ktorú ste zostavili, preložili, doplnili drevorytmi a napísali k nej predslov. Je v nej 65 päťverší waka a 155 trojverší haiku. Ako sa vám spolupracovalo s Petrom Borkovcom, ktorý ich na základe vašich prekladov prebásnil do češtiny?

Petr Borkovec je už léta mezi současnými českými básníky můj favorit. Se skutečným potěšením čtu a v rozhlase poslouchám jeho
básně i krátkou prózu. Když mi v létě 2022 navrhl, ať ke společnému překladu vyberu a doslovnými překlady opatřím „básně
o broucích“ (původně si přál pouze brouky, kteří se ale v japonské poezii příliš nevyskytují), pustila jsem se s chutí do práce. Do dvou měsíců měl básník k dispozici výběr stovky básní waka a haiku nalezen podle jmen hmyzu v nejrůznějších japonských zdrojích
i s doslovnými překlady. A pak nastalo skoro dvouleté čekání na to, až si udělá na překlad čas, protože měl spousty jiných závazků. Takže jsem v mezidobí stačila výběr rozšířit na 220 básní a připravit vedle podstročniků i své vlastní – většinou rýmované – překlady. Vybrala jsem také 80 ilustrací, vykorespondovala reprodukční práva, knížku grafi cky upravila a vysázela maketu v InDesignu. A stále čekala. Skutečné společné překládání, kdybychom mohli o nuancích veršů do detailů diskutovat a vysvětlovat si svá odlišná pojetí – to nikdy nenastalo. Vloni jsme Petrovy verze překladu zvládli za dva letní měsíce „pinkání vysvětlujících emailů“. Vše se odehrálo korespondenčně. Fyzicky jsme se sešli jenom dvakrát, na začátku k domluvě a na konci společného překládání k redakci. A často se nad tou (z povahy tématu v dnešní době dost absurdní) písemnou prací vznášela i krátká jepičí radost.
Odpověď na vaši otázku je tedy obojetná – spolupráce s básníkem Borkovcem byla pro mne pracná a pomalá, ale i podnětná a přínosná, protože jeho básnické zkušenosti překladu pomohly a výsledně je to, myslím, zajímavá sbírka. První antologie japonských básní od 8. do 20. století o hmyzu. Ani v Japonsku jsem nic tematicky podobného v bibliografi ckých registrech nenašla. Snad i proto naši sbírku podpořila grantem na část tiskových nákladů nevládní nadace Japan Foun dation – mezi jinými 55 japonskými překladovými tituly na celém světě pro rok 2024. Ostatně, není to u nás první ani poslední spolupráce japanisty s básníkem.
Už na slavných Verších psaných na vodu, které od roku 1942 vyšly v 21 dalších vydáních, pracovala profesorka japonštiny z Karlovy
univerzity Vlasta Hilská s básníkem Bohumilem Mathesiem. V roce 1962 vydal japanolog a skvělý překladatel Miroslav Novák výbor z hai ku od Macua Bašóa – nazvaný Měsíce květy – v tandemu s Janem Vladislavem. Před pár lety ve Vyšehradu vyšly tři monografické výbory klasických básní waka (od básnířky Ono no Komači z 9. století, a putujících básníků-mnichů jménem Saigjó
a Šótecu z 12. a 15. století) ve společném překladu profesorky Zdeny Švarcové a básníka v americkém exilu Zdeňka Gerycha (který v USA bohužel už ztratil kontakt s živou češtinou). Jak Zdena Švarcová tak já jsme ale schopné jako žákyně velkého učitele Miroslava Nováka, překládat japonskou poezii samostatně a s respektem k jeho odkazu.

Niektoré verše ponúkate aj vo svojom vlastnom básnickom prevedení, a tak sa v antológii ocitli vedľa seba dve viac-menej
rozdielne verzie. Je to tým, že aj samotné originály sa dajú interpretovať rôznymi spôsobmi?

Japonské básně se dají překladát na mnoho způsobů, a proto jsme od každé básně měli třeba 5-6 verzí. Moje poněkud starožitné,
většinou rýmované, konvenční a Petrovy lehounké, civilní, přirozené v kadenci češtiny. Vedle variací jsme psali i různé parafráze,
co nás nad překlady napadaly, a pár jich i do sbírky zařadili. Při konečné redakci nám (tedy spíše jen mně) bylo líto vyházet všechny
mé původní překlady, a tak u stovky básní v knize zůstaly dvě verze. U haiku jsme většinou dospěli k jediné, protože Petr Borkovec má geniální tah na výstižnou zkratku, o které se mi ani nesní. Překládat formu haiku je ze všeho nejtěžší, protože je v 17 slabikách
tak kratičká. Moje současná mentorka, devadesátiletá učitelka haiku Rinko Jeffers (provdaná už od 80. let na ostrov Mauí na Havaji)
mi k překladům trojverší haiku nedávno napsala: „Odpradávna se domnívám, že haiku se dá číst na sto a jeden způsob podle
čtenářova věku, místa a kultury, kde žije, a podle úrovně jeho duchovních zkušeností.“ Ta mnohoznačnost čtení a překládání
vychází z povahy japonštiny. Je to foneticky jazyk měkký, slabičný a založený na repertoáru padesáti slabik poskládaných v poezii
v rytmu metra 5-7-5, má mnoho homonym a širokou škálu básnických figur založených na mnohovýznamových slovech, polyvalenci, slovních hříčkách, asociacích. Nejen číslo a rod, ale i čas je v japonštině neurčitý a slovesa neznají budoucnost,
jen minulost, přítomnost a modalitu, v níž jsou daleko bohatší než ta česká. Navíc japonština nerozeznává singulár a plurál a je bezpříznaková co do mluvčího, neboť téměř neužívá zájmena – rod mužský a ženský poznáte hlavně podle odlišných výrazů a míry zdvořilosti. Smysl básně často tkví v mimojazykových konotacích – vyplyne z tradice básnické praxe, opakované v podobné rytmické a tematické formě po třináct staletí. Klasických japonských básní waka a haiku se dochovaly doslova miliony (byť často anonymních) a jsou jich plné (již tři dekády s příslovečnou japonskou pilností digitalizované) databáze japonských knihoven a univerzit. Pro okolní svět jsou básně o hmyzu v té džungli k dohledání bohužel jen „v rozsypaném čaji“. Podle jména a životních
dat básníka či básnířky a kontextu, jenž bývá ve sbírkách uveden u básní jako jejich námět (dai) nebo okolnosti vzniku (kotobagaki), můžeme usuzovat o zvyklostech při komponování staré japonské poezie o přírodě a lásce. O tom píšu v úvodu Světlušek, ale i jiných svých překladech japonské poezie (Kniha vějířů, 2016, Sto básní – svět staré japonské poezie, 2020).

Kniha je rozčlenená do jednotlivých celkov podľa druhov letného hmyzu – sú to svätojánske mušky, motýle, vážky, komáre,
cvrčky, kobylky, ale spolu s nimi sú do tejto ríše zahrnuté aj hmyzie predátory – žaby, slimáky. Kde v hĺbke japonského
umenia vznikol tento kuriózne zadefi novaný svet a ako sa v čase vyvíjal?

Japonská vzdělanost byla s převzetím čínského písemného systému v 7. století ve všem poslušná pevninských civilizačních vzorů. Vzdělanci užívali čínštinu až do novověku (asi jako ve středověké Evropě latinu). Až do 19. století se vedle ptáků, ryb a velkých
zvířat vyskytovali ve vědeckých zoologických atlasech psaných čínsky i malí tvorové, zvaní souborně muši – „hmyz“ – a k nim vedle
hmyzu a brouků patřili i plazi, šneci, mušle, medúzy, krabi, žáby, ale také třeba malí vodníci kappa. Moderní biologie, zoologie, botanika atd. od poloviny 19. století (po otevření po tři staletí izolovaného, feudálního, samurajského ostrova světu) narazily na kopyto západní racionální civilizace, ale v klasické poezii zůstala čínská rezidua.

Veľmi zaujímavým momentom pre nášho čitateľa je napríklad rozdelenie hmyzej ríše na tiché tvory a tie, ktoré vydávajú zvuk,
ako aj samotné narábanie s fenoménom prírodných zvukov. Ako sa v japončine v minulosti vyjadrovali tieto subtílne veci a ako je to dnes?

U hmyzu tichého a hlasitého je ta dualita klasifi kace nasnadě. Některý hmyz neslyšíme, možná jen šustí v listí, trávě, hlíně – jako v tom haiku, kde starý pes leží s hlavou na prackách a naslouchá písním žížal v podzemí. Ticho je v poezii údernější než hluk. To jen dnešní manga je plná hlučných citoslovcí a vykřičníků. Složitější je to u korektního překládání zvuků (oto) a hlasů (koe) hmyzu. Třeba tam, kde hmyz zpívá, ale pro nás je exotický – jako třeba cikády. Japonská slovesa jsou často složená z více slovních jader
a modálních přípon (např. nakicucu: „stále jen plakat a plakat“, tobitačikanecu: „nemoci se vznést létáním“). V japonštině je také běžné užívání onomatopoických zdvojených příslovcí jako honobono (o mlhavosti, neurčitosti) nebo ukiuki (o vitalitě – vivace), čiričiri (o kohoutí kokrhání). U hmyzu se však zvukomalba skoro neužívá, naopak – pro jeho nejrůznější hlasy se užívá jediné sloveso: naku – plakat. Stejné naku jako u lidí. Všechen japonský hmyz pláče a je smutný. Ale my se rozhodli japonský stále stejný hmyzí pláč ignorovat a naopak se vyřádit na nejrůznějších výrazech pro zvuky plačícího hmyzu, které nám nabízí čeština. A na Petrových novotvarech

Celá antológia je silne preniknutá clivotou a smútkom, ktorý akoby patril k bontónu tvorcov týchto krátkych básnických útvarov. Veselosť či nebodaj humor boli považované za niečo plytké či málo výstižné?

To jste řekl dobře – byl to bontón. Tklivost, smutek či melancholie představovala absolutní estetický ideál japonské poezie
už od 10. století, kdy se etabloval základní tón v japonské dvorské poezii waka a narativní pohled na svět v japonských příbězích
monogatari. Aware – smutek ze světa a věcí života – vycházel z buddhistického učení o pomíjivosti všech věcí a života všech bytostí, o koloběhu věčného osudového převtělování způsobeného láskou a lpěním. Z toho karmického kolotoče se dalo uniknout právě následováním Buddhova moudrého učení – probuzením, osvícením satori, jež obnášelo hlavně pochopení, přijetí a odpoutání se od tohoto esenciálního lidského smutku ze lpění. A to se povedlo málokomu. Japonská krásná literatura je odedávna
smutná. Ani pozdější dvorské ideály jako elegance (mijabi), emotivnost (ušin), citová krása (jodžó jóen), tajemnost (júgen), ani novověká – a dnes tak profl áknutá – omšelost a osamělost či rzivost (wabi-sabi) nebyly veselé. Ale do dekorativní a ornamentální
dikce aristokratické poezie se postupně vkrádal humor, přirozený život a všední slovník. Komická varianta pětiverší waka zvaná „bláznivá báseň“ kjóka už od 13. století dál připouštěla parodii, hříčky, satiru – veselí. Příkladem takové bláznivé básně
může být toto pětiverší z 16. století: Naše láska je jako víko čtvercové na kulaté kádi. Máme se sice rádi, ale sejít se nesvedem.
(preklad hh) Když se v 17. století zkrátilo pětiverší na pouhé trojverší haiku, došlo k další sekularizaci a od šlechticů a samurajů se básnický duch prosil až k vzdělaným městským obyvatelům a haiku (také původně zaměřené na reflexi přírody jako waka), začalo prokvétat reálným životem a slovníkem městských řemeslníků a obchodníků, rolníků, poutníků, poslů. A humorem. Vtipné, absurdní, sarkastické, zábavné a v tónu veselé haiku se nazývalo senryú. Také v naší sbírce najdete pětiverší kjóka, například parodii na básnickou sešlost: Sladěnými hlasy žáby shromážděné v stínu pod lotosy hulákají přes hladinu rybníka, v němž plují řasy.
(preklad hh) Anebo komické senrjú, třeba o cvrčcích, co básníkovi poťapali právě uklizenou doškovou střechu, o kobylkách šmejdících v noci po všech policích atd.

Najviac priestoru vo vašom výbere dostal majster haiku Kobajaši Issa. Patrí medzi vašich obľúbencov? Čím je pre vás pozoruhodný v porovnaní s ostatnými?

Důvod k 57 básním od Issy v naší sbírce je prostý. Issa byl ryzí chudý venkovan s otevřeným srdcem a velkým pozorovacím talentem a miloval všechny malé tvory, kterými byl den co den obklopen. Žádný jiný básník nenapsal tolik stovek haiku o hmyzu, vrabčácích, rybách a žabách jako on. Ale vedle Issy ve sbírce najdeme podařená haiku o hmyzu od 40 jiných haidžinů od 16. do konce 20. století a dalších 40 velkých básníků pětiverší waka (u nás známých též jako „krátká báseň“ tanka) činných mezi 8. a 15. stoletím. Japonské básnictví je úžasné právě svou láskou a úctou k přírodě, stručností, jemností, jednolitostí a nepřetržitou tradicí od starověku dodnes. V tom je světově unikátní.

Na čom aktuálne pracujete?

Celoživotní profesí jsem historička japonského umění (překladům se na penzi věnuji jen jako svému hobby), a tak v poslední době
zpracovávám nově objevenou pozůstalost asi dvou stovek japonských dřevořezů po básníkovi katolické moderny, benediktýnském
faráři z broumovska Sigismundu Bouškovi, který svou vzácnou sbírku prvně vystavoval v Praze a v Brně už v roce 1912. Ze současných drastických dění ve světě nejvíc prokrastinuju nad vývojem čínské agresivity vůči Tchaj-wanu. Ale také se nám s Petrem Borkovcem v tom společném svobodném překládání z japonštiny tak zalíbilo, že už máme téměř hotovou sbírku 150 haiku, které jsem vybrala z padesátileté básnické tvorby dalšího ryzího venkovana z japonských hor – tentokrát moderního haidžina z druhé poloviny 20. stolé století. Jmenoval se Iida Rjúta (1920 – 2007) a psal průzračná trojverší o horách, přírodě v cyklu roku, o přirozených věcech života a o smutku smrti. Petrovi tak uhranulo jediné jeho haiku, že jich chtěl poznat víc a víc. Můj překlad toho prvního haiku od Rjúty zněl: Březen je jako – zřítelnice při skoku – z šera do jasu. A Petrův? jako když oko – uvyklé šeru míří –
do světla – březen. Petr obdivuje hlavně Rjútova haiku o smrti, jako třeba: otec zemřel – utírám jeho psací stůl – zvlhlý v podzimní noci Tu novou sbírku chce nazvat podle jednoho celého haiku: zimní tatami s rozházenými léky mé mrtvé matky. Ale já tak bizarní
titul neberu, takže bude boj. Tentokrát mi ale žádné moje konvenční veršování neprojde a bude z toho lehký, svižný a dnešní překlad jako od Borkovce. Snad to stihneme, než…

 194 zobrazení