ĽUDMILA PASTIEROVÁ: Fenomén samizdat
Ivanka pri Dunaji: F. R. & G., 2023
Zatímco čtenářský zájem o samizdatovou literaturu normalizačního Československa kulminoval bezprostředně po listopadu 1989 a potom – spolu se zásadní proměnou světa, v němž žijeme – zřetelně poklesl, zájem odborný se projevuje i v novém tisíciletí. S odstupem let se i emoční obsah či náboj, který stránkám samizdatových „tiskovin“ pochopi elně nikdy nechyběl, proměnil ve vzpomínku slavnou či tísnivou, anebo prostě v „pouhou“ historii. Jako výzkumné téma se samizdat postupně otevřel nejen pamětníkům a účastníkům někdejších samizdatových oběhů, ale i badatelům mladších generací, kteří si mohou okolnosti samovydavatelského provozu s permanentní hrozbou policejních represí naštěstí už pouze představit.
Výzkum v České republice a na Slovensku sice nepostupoval paralelně v časové shodě, veden však je po podobných cestách. Postupujeli se v Čechách rychleji, pak především proto, že v pražské knihovně Libri prohibiti je zásluhou Jiřího Gruntoráda uložena bohatá pramenná základna. Sbírky a archivní fondy této knihovny sice navzdory již téměř pětatřicetiletému úsilí svého zakladatele neobsahují kompletní řady všech samizdatových edic a časopisů se všemi opisy, započítáme-li však evidovaná desiderata, pak se tomuto nedosažitelnému stavu blíží už téměř na dohled („s dalekohledem,“ doplnil by mě určitě zakladatel knihovny). A to bereme v potaz fakt, že samizdat jako komunikační prostředek v nesvobodném světě nesloužil jen renomovaným a politicky „definovaným“ osobnostem, veřejně známým z šedesátých let, ale prakticky každému „bezejmennému“ občanovi, který se v oblastech svých zájmů nechtěl přizpůsobit dobovým omezujícím podmínkám. Jeho možná šíře je tedy vskutku obrovská.
Na Slovensku speciální knihovna podobná té Gruntorádově nevznikla, v době internetu si ji však můžeme představit takříkajíc virtuálně; ostatně časopisy z Gruntorádových sbírek jsou již v reprezentativním množství k dispozici i na internetových stránkách scriptum.cz a badatel se k nim snadno dostane z pohodlí domova. Slovenské stránky samizdat.sk jsou sice oproti partnerským stránkám českým chudší (zajisté i proto, že slovenský samizdat 70. a 80. let nebyl stejně obsáhlý ani rozsáhlý jako v Čechách a na Moravě), představují však alespoň příslib neméně solidní badatelské základny.
Zdá se, že na rozdíl od Čech, kde pamětníci pomalu předali „výzkumnou štafetu“ svým nástupcům, odvíjí se výzkum na Slovensku takříkajíc v generační součinnosti. Někdejší přispěvatel samizdatového Fragmentu K Pavel Matejovič je spoluautorem zásadní studie uveřejněné nedávno v časopisu Slovenská literatúra1, někdejší vydavatel časopisu Hlas Slovenska Martin Lauko se přinejmenším předmluvou (ale nejspíš i radami) podílel na knize věnované historii tohoto periodika2 a svým způsobem mezigeneračním, ba přímo téměř rodinným projektem je publikace Fenomén samizdat editorky Ľudmily Pastierové, kterou vydalo nakladatelství F. R. & G. v Ivanke pri Dunaji ve spolupráci s občanským sdružením Klub Rodinné striebro.
Z hlediska žánrového jde vlastně o zvláštní, ale věcně funkční a i díky grafickému zpracování působivou koláž. Editorka vychází ze studie svého manžela Olega Pastiera (1952–2018) Z histórie bratislavského samizdatu, publikované v již oficiálně vycházejícím Fragmentu K brzy po listopadové revoluci,3 a ze starší diplomové práce Lucie Pastierové Čarné Monografické spracovanie samizda tových periodík Kontakt, Altami ra, Fragment, K, Fragment K obhájené v Bratislavě v roce 1997. V hlavním oddíle knihy, tvořícím dvě třetiny jejího rozsahu, jsou prostřednictvím vybraných úryvků z obou těchto podkladů a obvykle jedním článkem v autentickém znění představena jednotlivá čísla všech čtyř uvedených časopisů. Další, rozsahem mnohem stručnější kapitoly jsou věnovány knižním strojopisům, vydávaným v okruhu tvůrců a spolupracovníků těchto časopisů, dále jiným samizdatovým centrům na Slovensku (ke kapitole, jež si dnes říká o podstatné rozšíření, je přiřazena též přetištěná stať Tibora Kočíka o Samizdatech s poetikou košického undergroundu) a výtvarným a ekologickým aktivitám souvisejícím se samizdatovými oběhy. Z diplomové práce Lucie Pastierové je převzata anketa uspořádaná koncem devadesátých let mezi vydavateli a spolupracovníky slovenského samizdatu a z pražského periodického sborníku Securitas imperii článek Jerguše Sivoše, reflektující „boj“ Státní bezpečnosti proti slovenskému disentu a samizdatu.4
Žánrové nejednoznačnosti publikace odpovídá i čtenářský dojem. Ačkoli editorka na úvod zařadila Pastierovu předmluvu k jeho výše zmíněné studii, v níž autor odmítá glorifikaci práce své i svých kolegů, její výjimečnost z hlediska obecného společenského chování v normalizačním období přehlédnout nelze. Kniha sice samizdatové vydavatele skutečně neglorifikuje, ale zřetelně a správně se snaží jejich dílo (a jejich památku) „ukotvit“ v národní paměti, což je možná na Slovensku už od počátku polistopadového vývoje obtížnější než v Česku. Patos publikace však vzniká spontánně, pokud je čtenář i po pětatřiceti letech ochoten a schopen prožít s aktéry jejich denní starosti a oprávněné obavy, ale i radost z každého dokončeného čísla časopisu. Knihu je tedy možné přečíst s určitým emočním zážitkem, umocněným závěrečnou kapitolou Sebaobrana, v níž je přetištěn dokument poskytující občanům právní rady pro případ „kontaktu“ se Státní bezpečností a varující před nejčastějšími chybami, jichž se jako vyšetřovaní i jako svědkové mohou dopustit.
Ani přirozený patos publikace však čtenářům neznemožní úvahu nad společenskými postoji a „sebedefinováním“ samizdatových přispěvatelů (či obecně disentu?): z tohoto hlediska nás může i pamětníky zaujmout například apriori kritický postoj k údajným „pseudopoetismům“ v písničkách bratislavského zlatého slavíka Miroslava Žbirky (Tomáš Petřivý v polemice s pověstným článkem Jana Krýzla Nová vlna se starým obsahem z týdeníku ÚV KSČ Tribuna, s. 62), anebo místy docela jedovaté komentáře na adresu respondentů čtenářské ankety exilového Českého slova (s. 103– 105). Příkopy byly někdy hluboké, vzdálenosti veliké a do budoucnosti nikdo neviděl.
Kritický čtenář si povšimne i několika úskalí metody žánrové koláže. Nejde jen o to, že se informace ze statí Olega Pastiera a Lucie Čarné ojediněle zbytečně zdvojují, ale spíše o to, že publikace postrádá to, co od monografií obvykle očekáváme: celistvost. Kniha je zčásti studií (bohužel nikoli důsledně aktualizovanou – viz v knize nezaznamenané, ale existující čtvrté číslo časopisu K ze srpna 1987), zčásti sborníkem (to kvůli studiím a kapitolám jiných autorů na související témata) a zčásti antologií – jenže ničím z toho není úplně. Zmíněná publikace Róberta Letze a Martina Lauka věnovaná Hlasu Slovenska je v přepisech původních textů důslednější, Ján Šimulčík v knize Éra samizdatu (2019) přináší ukázek ze samizdatu společenství Fatima co do množství srovnatelně s Ľudmilou Pastierovou. Její výběr textů z Kontaktu, Altamiry, K a obou Fragmentů umožní neinformovanému čtenáři učinit si alespoň jakousi představu o jejich obsahu, ale k jeho poznání je odtud ještě daleko. Vzhledem k rozsahu zejména každého vydání Fragmentu K by asi nebylo realistické žádat úplnou reedici všech čísel časopisu, jaké se v českém prostředí dočkalo např. undergroundové Vokno, ale objemnější výbor vypovídající o koncepci tohoto i ostatních příslušných periodik, dokládající jak jejich strukturu, tak i akcenty a směřování, by si jejich vydavatelé z pomalu odcházející generace určitě zasloužili.
Domnívám se, že nemá-li jim výzkum slovenského samizdatu zůstat cokoli dlužen, měla by se jím celistvě a v potřebné šíři začít soustředěně zabývat akademická instituce, neboť zřejmě jedině v takovém prostředí bude možno zvládnout nesourodost slovenské strojopisné produkce a v některých případech snad i lidskou vzdálenost jejich vydavatelů. Internetové zpřístupnění všech periodik, jejichž některá čísla dosud zůstávají v soukromém vlastnictví, bibliografické zpracování jejich obsahu (s pokusem o důslednou dešifraci autorů) a badatelský vstup do oblasti knižních strojopisů – to všechno jsou nutné kroky, u nichž začíná hrozit vážné nebezpečí z prodlení. I na to kniha Ľudmily Pastierové mimoděk upozorňuje.
————————————————————————————————————————————————
1 Matejovič, P. a K. Mikulovičová, 2023. Slovenský literárny periodický samizdat v osemdesiatych rokoch 20. storočia. In: Slovenská literatura. Roč. 70, č. 3, s. 287-321.
2 Letz, R. a M. Lauko, 2018. Hlas Slovenska v kontexte slovenského samizdatu. Prešov: Michal Vaško – Vydavateľstvo (ve spolupráci s Ústavom pamäti národa v Bratislavě).
3 Fragment K 5, 1991, č. 3, s. 130–137; č. 4, s. 84–94; č. 5, s. 129–134; č. 7, s. 115–121; č. 8, s. 137–141.
4 Sivoš, J., 2015. Rok 1989 na oddelení boja proti pravicovému oportunizmu. Správy kontrarozviedky ZNB v Bratislave. In: Securitas imperii. Č. 26, s. 104–141.
115 zobrazení
