Zsófia Bárczi: Spevník vidieckych dievok
Preklad: Peter Macsovszky
Bratislava, Phoenix Polgári Társulás, 2020

Pod pojmem intertextualita si jen trochu poučený čtenář vybaví postmoderní poetiku a s ní spojenou mezi-textovost, tedy schopnost textu navazovat mnohačetné významotvorné kontakty s jinými texty, vytvářet mezi nimi (a nad nimi) jakousi interpretační síť, kdy jeden segment textu replikuje na jiný (jiné); záleží na čtenářské encyklopedii (Umberto Eco), jak text uchopí a pochopí, do jakých souvislostí jej zasadí, a také proč. Čím větší povědomost (znalost) kon-textů, do nichž dílo vstupuje, tím komplexnější a cennější interpretace díla, mohlo by se též napsat. A jakkoli je mezi-textovost (a s ní spjatá potřeba komparativního studia) konstitutivním znakem literárních textů (metatextů a paratextů), právě postmoderna její roli zvýraznila, podobně jako tvůrčí postoj textu k pretextu/pretextům a sebereflexivnost, metatextovost. Možná ještě důležitější než intertextovost je „estetický postoj“ autora, harmonie a disharmonie hry, kdy v textu koexistuje nejen řada paralel, ale jsou kreovány i paralelní texty. Dejme tomu půjde o postmoderní využití různých postupů a stylů, od realistické a magickorealistické přes teologickou nebo arteterapeutickou prózu až po spekulativně kosmologickou (kvazi kosmogonickou): obecně vzato hrou na vědu a na její formální i personální autority. Lze psát o filologické patafyzice? Bazální textová skutečnost, provázaná mnohačetnými nitkami s realitou racionální i empirickou, samozřejmě doslovným významem slov a smyslem vět, je prostřednictvím hry, ironie, patafyziky, hyperboly, kvazivědecké argumentace převáděna na další text, který plně ocení jen literárně zkušený a empatický čtenář. Možnost jiného čtení se ovšem rovněž nabízí.

 342 zobrazení

Alexej Mikulášek