Spomienka na Jána Vilikovského

„Moje generace odchází a s každým úmrtím v našich řadách jako by se odlamoval kousek mě samotného. Až umřeme, už tu nebude nikdo jako my. Lidé ale nikdy nejsou stejní – když odejdou, nelze je nahradit. Zůstane po nich prázdné místo, které není možné zaplnit, neboť osudem lidské bytosti – osudem genů i nervové soustavy – je být jedinečný, nalézt si svou cestu, žít svůj život, umřít svou smrtí.  Netvrdím, že nepociťuji strach. Převláda však vděčnost. Byl jsem milován a miloval jsem, mnoho jsem dostal a něco dal, četl jsem, cestoval, premýšlel a psal. Obcoval jsem se světem. Bylo to výjimečné spojení spisovatelů a čtenářů. Především jsem byl vnímající bytostí, uvažujícím živočichem žijícím na této nádherné planetě, a to samotné bylo mimořádným privilegiem a dobrodružstvím“ (Oliver Sacks: Vděčnost, preklad Dana Balatková, Dybbuk, Praha, 2016).

Dočítajte tento článok
s predplatným časopisu Romboid.

Mám predplatné, chcem sa prihlásiť

 254 zobrazení