K večnému súdu Milana Kunderu

„Víte Johanne,“ řekl Hemingway, „mě také pořád obžalovávají. Místo aby četli mé knihy, píšou teď knihy o mně. O tom, že jsem neměl rád své manželky. Že jsem se dost nevěnoval svému synovi. Že jsem dal po hubě jednomu kritikovi. Že jsem lhal. Že jsem nebyl upřímný. Že jsem byl pyšný. Že jsem byl macho. Že jsem prohlásil, že mám dvě stě třicet zranění, a měl jsem jich jen dvě stě deset. Že jsem onanoval. Že jsem zlobil maminku.“

„To je nesmrtelnost,“ řekl Goethe. „Nesmrtelnost je věčný soud.“

„Já nemám nic proti tomu, aby moje knihy byly nesmrtelné. Psal jsem je tak, aby z nich nikdo nemohl odstranit ani jediné slovo. Aby vzdorovaly všemu nečasu. Ale já sám, jako člověk, jako Ernest Hemingway, já na nesmrtelnost kašlu!“

(Milan Kundera: Nesmrtelnost, Atlantis, 1990, str. 89) 

Keď som dostala od Vlada Michala z vydavateľstva Artforum ponuku preložiť francúzsky román Milana Kunderu Sviatok bezvýznamnosti, zaskočilo ma to, no zároveň som zapochybovala, čo ak s mojím prekladom nebude Milan Kundera spokojný? Má predsa povesť krutého kritika svojich prekladov. Poslali sme mu ukážku a dostali kladnú odpoveď. S pripomienkou, že aj ďalšie tri romány – teda vlastne tri predchádzajúce: Nevedomosť, TotožnosťPomalosť – má prekladať ten istý prekladateľ, v našom prípade prekladateľka, teda ja. Mimoriadne lákavá ponuka, no zároveň veľmi riskantná. Prepáčte, viem. Už ste to viackrát počuli. Ale sú to holé fakty.

Dočítajte tento článok
s predplatným časopisu Romboid.

Mám predplatné, chcem sa prihlásiť

 332 zobrazení