Moje sběratelské začátky

Odpověď do ankety klubového entomologického bulletinu

(The Bulletin of the Amateur Entomologists’ Society, Vlašim 2021)

Se sbíráním hmyzu jsem začal asi v roce 1980. Bylo mi deset nebo jedenáct, když jsem při třídění školního sběru papíru narazil na útlou knížku s názvem Nejkrásnější brouci tropů (Mareš, Lapáček; naklad. Akademia) ve známé edici Živou přírodou, kde vycházely knihy o zvířatech, rostlinách a polodrahokamech, doprovázené vzrušujícími pestrobarevnými fotografiemi z terénu i černobílými kresbami, které si bylo možné prohlížet bez podráždění. Ta publikace změnila můj život a stala se mým dobrým přítelem navždy. Nejvíce mě tenkrát zaujaly kapitoly o velkých a největších tesařících světa a jejich složitém a překvapivém objevování, o tajemné, morfologicky jedinečné Mormolyci (Mormolyce phyllodes), jež supersilný jed stříká velmi daleko a tak šikovně, že dovede trvale oslepit gorilí mládě, a o afrických goliáších velkých a chlupatých jako pořádné broskve a jejich sněhobílých variantách, které africkým domorodcům zosobňovaly (a snad dodnes zosobňují) božstva. O hájích posvátných goliášů, kam bylo přísně zakázáno vstoupit (sběratelé, kteří zákazu nedbali nebo o něm nevěděli, byli bez milosti zabíjeni), se mi dodnes často zdává. Masky a vzory, které goliáši nosí na krovkách, se staly trvalou součástí mého bytí a nejednou jsem díky nim vyvázl z nejhoršího životního ujařmení a jiného marasmu. Rovněž na fotografie nosorožíků Dynastes (Dynastes hercules, Dynastes neptunus a Dynastes ovidii), tak zavalitých, že při nárazu dokážou roztříštit přední sklo kamionu, a obřích čínských střevlíků jsem už nikdy nezapomněl a nezapomenu.

Vedle této knihy mi bylo důležitým prvotním impulzem přátelství se spolužákem Josefem Karinou. Josef vlastně nebyl ryzí entomolog, zajímal se o přírodu komplexně a jeho dětský pokoj připomínal laboratoř, vlhký skleník i pavilon hadů a ještěrů v zoologické zahradě. Pěstoval kaktusy i masožravky, choval pakobylky i můry, sbíral kameny, lastury i fosilie. Ale i malou sbírku hmyzu měl a – co bylo důležité – dovedl preparovat. O všech svých sbírkách a chovech si vedl podrobné deníky, což jsem považoval za obdivuhodné a sám jsem později zápiskům o sběrech věnoval velkou péči. Josef žil jen s otcem, který jeho zálibám nebránil, myslím dokonce, že je mírně podporoval. Zato já jsem vyrůstal pouze s matkou, která moje zájmy chápala a přijímala velice pozvolna – a například chov živého hmyzu mi nikdy nepovolila.

(Na tomto místě bych rád publikoval svůj poznatek, že se vždy vyplácí, když si sběratel hmyzu vede vedle hlavní entomologické kolekce ještě jednu paralelní, menší a méně závažnou sbírku, např. kolekci minerálů, samorostů, poštovních známek, modelů plachetnic, nebo třeba chová ještěrky aj. Je to výhodné především proto, že díky slušné znalosti např. polodrahokamů získává entomolog schopnost lépe, barvitěji a přesněji hovořit o hmyzu, a jeho představivost a řeč pak oplývají množstvím přesných porovnání, přirovnání, metafor a dalších průniků mezi říšemi.)

Ale nemohu zamlčet, že pod vánočním stromečkem jsem jednoho dne i já našel svou první entomologickou krabici i balíček černých karlovarských špendlíků. A koneckonců to byla matka, kdo mi opatřil lahvičku chloroformu. Maminka stále žije. A protože bydlíme spolu, vím, že ačkoli moji sbírku a svět brouků nikdy v hloubi své nepokojné duše nepřijala, o kolekci vzorně pečuje, často a ráda otírá skla vitrín a kontroluje, zda exempláře nebyly napadeny např. Anthrenus museorum.

Jak moji entomologičtí přátelé vědí, ztratil jsem před rokem, ve svých jedenapadesáti letech náhle zrak a byl nucen s aktivním sběrem brouků úplně přestat. Ale zbytky zraku (jsou to bohužel jen jednotky procent) mi stále přinášejí, jak rád poznamenávám, nezvyklé entomologické zážitky. Barevné a lesknoucí se stíny s jakoby tlustým lemováním na pravém oku silně připomínají krovky krasce Chrysochroa ocellata a stojaté bílé mžitky na černém pozadí, které tak zřetelně vidím levým okem, mají už navždy hranatý a s ničím nezaměnitelný obrys krajníka pižmového (Calosoma sycophanta).

Tolik k mým sběratelským začátkům. A vlastně také koncům.

Judolia, Strangalia

Pod spodním patrem větví
tkáň komárů a muchnic, hlasů, horizontu,
oko roháče, zkoumající sloupek plotu,
květní tesaříci, na krovkách posmrtné masky,
v rovnoměrném světle se zažehují ohně,
které nevábí a nezrazují.

Roháči

Neuvažuju, pozoruju – už dávno. Dokonce i snění, jak si dobře všímám, jsem vyměnil za okounění. Nepřemýšlím, nesním – civím! A jak začne červen, léto, teplo atd., ještě to sílí.

Přibývá roháčů – alespoň z naší příměstské zahrady se to tak jeví. Našich největších brouků, těch báječně hnědých českých goliášů, s nimiž mě pojí několik starých silných zážitků, tady za červnových večerů lomozí tolik, že nevím, kam se dřív dívat, kam dřív skočit. Je jich rok od roku víc. To nebývalo. Mám radost.

Nejprve stručně k starým zážitkům. Když jsem jako kluk sbíral brouky (a sbíral jsem je mnohem déle a vášnivěji nežli indiány a známky a banánové nálepky), roháče chyceného vlastní rukou nebo síťkou jsem ve sbírce dlouho neměl. Jednoho roháče mi darovala paní učitelka přírodopisu Agáta Kňourková. Ze školních sbírek. Vzala mě tenkrát do kabinetu a z entomologické krabice vyloupla nevelkého samečka, kterému chyběl parůžek. Mrkla na mě a řekla: „S jedním rohem, ale stejně krasavec!“ Měl jsem ji rád, podobně jako toho jednorohého stařešinu odchyceného v roce 1967. Druhého roháče jsem dostal darem od našeho souseda. Exemplář to byl ohromný, měřil přes deset centimetrů. Jenže jsem byl zrovna na pionýrském táboře a moje matka toho giganta odpreparovala tak, jak uměla: zapíchla mu entomologický špendlík do hrudi a nechala tak. Když tohle s roháčem (a s kterýmkoli broukem) uděláte, následuje vždy totéž: nezraněný brouk se otáčí kolem špendlíku tak dlouho, dokud nezemře hladem. Trápí se a skoná s roztaženýma nohama, uschne a velice těžko ho později dostanete do správné preparační pozice – při manipulaci se nohy pravděpodobně odlomí. Což se, po mém příjezdu z tábora, také stalo. Šílel jsem.

Prvního „svého“ roháče jsem ulovil-neulovil na autobusové zastávce v naší vesnici, před odjezdem z prázdnin – středně velká samička ležela pod nádražní lavičkou, zamotaná ve smetí a prachu. Matka řekla, že si ji v žádném případě nemůžu vzít do autobusu, řekl jsem, bylo mi dvanáct, že se tedy nevracím, a utekl jsem zpátky do chalupy. Jeli jsme – i s roháčem – dalším autobusem.

Dnes už brouky nesmrtím a nepreparuju, sbírku dávno nemám. Ale s roháči něco přece jen trvá. Sedím večer v červnu na terase, chytám je do síťky a pokládám vedle sebe na stůl. No, to není přesné: nejdřív se přece dívám, jak létají! Roháč potácející se navečer vzduchem je něco, co si okamžitě říká o nepříliš dobré, příliš lidské metafory. Ale prosím: nejpřiléhavější je možná ta, že letící roháč je podoben bloumajícímu rozevřenému nečlověčímu oku (panenka je tělo, bělmo obstarají třaskající křídla). Je to také anděl – nejen proto, že lítá téměř vzpřímeně (letí, jako by stál; s krásným esíčkem zadních nohou), ale také že je v nebi i na zemi – odjakživa jsem obdivoval výšku roháčího letu, ani blízko nebi, ani blízko zemi, mezi. Stačí natáhnout ruku, jenže to nikdy nestačí! Zkrátka ten brouk stojí za pozorování a popis – a není dobré spokojit se s tím, co člověka napadne jako první. Ale v jedné chvíli (večer, v červnu, na terase) je konec všeho popisování, jsem stržen loveckou vášní – chytám jednoho za druhým a pokládám je vedle sebe na stůl. Roháč vzlétá těžko. Když ho odchytnete, když zatáhne a zaklapne to komplikované soustrojí křídel, trvá mu dlouho, než zas nastartuje a vznese se (samičky s tím mívají víc práce než samečci). A tak mávám síťkou a chytám a chytám, a když jich mám dvacet až třicet, vyrovnám je na stůl podle velikosti a pohlaví a jdu vzbudit svou dvanáctiletou dceru. S úžasem pak zíráme na něco, co se líčí opravdu těžko, a trpělivě čekáme, až se to něco pomalu, postupně rozpadne a s tichým burácením zmizí ve tmě. Někdy to trvá přes hodinu. Nemyslíme na nic, zíráme!

V oku vážky

V oku vážky tvary oblékají
šedomodré opleskané bundy, pestrá těžká věc
podobá se větvi borovice.
Rozkymácená barva, vějíř hrany.

Sebekratší pohyb, zaváhání, nádech
zaznamená ale černí na běli:
tušové písmeno, napuštěná nit
prosakují papírový vítr.
Petr Borkovec (* 1970, Louňovice pod Blaníkem) je český básnik, prozaik, prekladateľ, organizátor kultúrneho života. Bol redaktorom kultúrnej revue Souvislosti a Lidových novin, pracoval ako dramaturg pražskej café Fra. Knižne debutoval v roku 1990 básnickou zbierkou Prostírání do tichého, v roku 1995 získal Cenu Jiřího Ortena za zbierku Ochoz. Vyšlo mu viac ako dvadsať knižných publikácií. Jeho básnickú tvorbu ostatných rokov reprezentujú predovšetkým zbierky Milostné básně (2012) a Herbář k čemusi horšímu (2018), krátke prózy vydal v súboroch Lido di Dante (2017), Petříček Sellier & Petříček Bellot (2019) a Sebrat klacek (2021). Píše knihy pre deti, preložil diela Vladislava Chodaseviča, Jurija Odarčenka, Vladimira Nabokova, Josifa Brodského, Aischyla, Euripida a iných.

 104 zobrazení