S Petrom Borkovcom sa zhováral Patrik Miskovics, redaktor časopisu Romboid.
Patríte medzi českých autorov, u ktorých badať aktívny záujem komunikovať so slovenským prostredím: zúčastňujete sa podujatí na Slovensku, publikujete v slovenských periodikách. Z čoho pramení táto vaša cezhraničná „rozkročenosť“ a ako dnes vnímate vzájomný vzťah slovenského a českého písania?
Jestli to takhle vnímáte, pak jsem docela šťastný. Slovensko, slovenskou literaturu a literární prostředí mám opravdu rád; jistě to má co dělat také s tím, že moje žena pochází z matčiny strany z Turce. Dáno je to taky mým dlouholetým pocitem, že Češi se jakožto nositelé „malého jazyka“ nechovají ke slovenské literatuře, k svým ještě menším jazykovým bratřím, jak by měli; zdá se mi, že ji ignorují a že se dobrovolně vzdávají řeči, ve které můžou číst dost jiný věci, než znají z domova. Tohle téma je pro mě spojený se spoustou slovenských autorů, které obdivuju: když to, co píšu, v jejích očích obstává, dělá mi to radost.
Když jsem ve druhé polovině 90. let začal pravidelně jezdit na Slovensko, pochopitelně jsem chodil do knihkupectví. Tehdy jsem opravdu nevěděl, že tady je česká literatura pořád tak samozřejmě a silně přítomná – třeba když slovenský recenzent píše o Johnu Fowlesovi, automaticky se počítá s tím, že slovenský čtenář té recenze četl jeho knihy v českým překladu, aniž by se to nějak zvlášť zdůrazňovalo. Já tohle netušil. U nás téměř nebylo možný slovenský knihy sehnat, tak jsem si je jezdil kupovat na Slovensko; tehdy jsem se kupříkladu seznámil se Šulejovým vydavatelstvem Drewo a srd, přičemž jsem zjistil, že v poezii se tady děje něco úplně jiného než v Česku. Bylo pozoruhodný, jak se z hlediska poetiky ty nůžky u mý generace rozevřely – u mladších autorů to bylo ještě výraznější. Já jsem to tehdy nijak zvlášť nereflektoval, jenom jsem viděl, že to jde zcela jinou cestou. Koncept, reflexe digitálního světa, absence tradiční metafory, radikální obrat k materiálu jazyka, prostupování s e světem výtvarného umění – to všechno bylo na Slovensku přítomné, zdá se mi, o trochu dřív – jen jsem koukal!
Když pak začaly čtení v kavárně Fra, vznikla v rámci programu poměrně brzy i slovenská řada čtení, přičemž se tam vystřídala velká část současný slovenský básnický scény. Přijížděli i prozaikové (nebo i hudebníci – jako třeba můj oblíbený akordeonista Boris Lenko), ale jádro bylo v poezii. Podezření, že slovenská poezie jde jinou cestou se jen potvrzovalo. A následně se před mýma očima stalo něco hrozně hezkýho – a sice, že slovenští a čeští autoři se začali scházet a vzájemně oslovovat. Netvrdím vůbec, že se to stalo díky čtení ve Fra, ale Fra té věci rozhodně neuškodila. Před patnácti lety mi ta dvě prostředí přišla zcela rozpojená, teď už jsou vztahy o hodně bližší. Na osobní i literární úrovni.
V čom pre vás spočívalo to spomenuté roztvorenie nožníc slovenských a českých poetík?
Připadalo mi pozoruhodný, že česká poezie po roku 2000 měla jasný kořeny u autorů konce devatenáctého století nebo u katolických expresionistů jako Bohuslav Reynek, pak to byli třeba věci ze šedesátých let, kupříkladu Wernisch. Co se týče slovenské poezie, tam jsem měl pocit, jako kdyby ti autoři zcela změnili svůj výchozí bod. Asi to bude nakonec komplikovanější, mohlo to být i tím, že jsem vaši poetickou tradici znal méně. Když jsem se s tím pak obeznámil líp, viděl jsem, že tam určitá propojení jsou, například se skupinou Osamělí běžci. Taky tam byly, jak už jsem říkal, výrazný vztahy k výtvarnému umění nebo ke konceptuálním tendencím. Byli to často věci, kde autor nestojí ve středu ty poezie a nediktuje význam textu. Na tyhle básníky jsem v té době zíral jako na něco, co jsem si spíše spojoval s aktuálním německým nebo rakouským prostředím. Opravdu mě tehdy zajímalo, čím to je, že mladá slovenská poezie nastoupila nikoli bez kořenů, ale přesto hodně razantně. Možná to bylo proto, že slovenští autoři mohli povětšinou před rokem 1989 své knihy vydávat, zatímco v Česku to bylo diferencováno na exil, samizdat a oficiální scénu – u vás patrně panovala silnější potřeba šmahem všechno smáznout a začít jinak. V Čechách se lépe podařilo odfiltrovat oficiální básníky osmdesátých let, kteří v sedmdesátých a osmdesátých letech nadělali hodně různorodý škody – u vás ten zlom bezprostředně po roku 89 nebyl natolik zřetelný, musel proto být učiněn dodatečně z iniciativy mladé spisovatelské generace. Tohle jsou ale spíš moje intuice a dojmy.
Vy sami ste do literatúry vstupovali v deväťdesiatych rokoch, keď sa ono rozpojenie medzi slovenskou a českou kultúrou formalizovalo aj rozdelením štátu. Evidovali ste špecifickosť slovenskej literatúry už ako debutant?
V devadesátých letech jsem slovenskou scénu vůbec nesledoval. Myslím si, že u Slováků bylo to odpoutání se o dost vědomější, protože v jejich knihovnách a myslích byla česká poezie přítomná výraznějším způsobem, než tomu bylo opačně. Debutoval jsem v roce devadesát, co bylo období, kdy jsem objevoval českou exilovou a samizdatovou scénu. Nevyrostl jsem v tom, žádnou knihovnu jsme doma neměli, proto bylo fantastický, když najednou začali na filozofickou fakultu, kde jsem pracoval v knihovně jako „pomocná vědecká síla“, přicházet zásilky samizdatový a exilový literatury. Měl jsem co dělat, abych se v tom nějak zorientoval.
Specifičnost slovenské literární scény jsem si začal uvědomovat, když slovenské nakladatelství Drewo a srd vydalo texty skupiny polských básníků, který jsem znal, avšak v Česku v překladu nevyšli. Tehdy mi připadalo, že na Slovensku se toho ze současné evropské poezie překládá víc než u nás, přičemž rozdílnost slovenského básnického psaní jsem zaregistroval až s odstupem. V časech Československa jsem – když nechám stranou 19. století v čítankách – slyšel o třeba o Dominiku Tatarkovi a Ivanovi Kadlečíkovi jakožto samizdatových autorech, o kterých psal Ludvík Vaculík, ale jinak jsem to příliš nevnímal.
Naozaj sa zdá, že v tomto období začínala mladá literatúra na Slovensku a v Česku z úplne inej štartovacej pozície. A rovnako sa mi vidí, že u českých autorov bolo v tom čase silnejšie povedomie o pretrhnutej kontinuite, ktorú reprezentoval práve napríklad exil a na ktorú mohli títo autori nadväzovať. V jednej Pioreckého štúdii o mladej českej poézii deväťdesiatych rokov bolo vaše písanie vsadené do kontextu spirituálnej básnickej línie, reprezentovanej aj autormi ako Pavel Petr či Miloš Doležal; vplyv českej katolíckej moderny na básnikov tohto obdobia ste už spomenuli. Nakoľko boli v tom čase takéto prepojenia – historické, no aj vo vzťahu k vaším súčasníkom – vedomé?
Mě v tomhle období lákal německý expresionismus, nebo řekněme cosi jako „emotivní realismus“, který byl spojený s venkovem. Samozřejmě, k němu jsem přišel skrz Bohuslava Reynka a Starou Říši.[1] V devadesátých letech byl pro nás tenhle svět katolický literatury, která do té doby stála v ústraní, hodně zajímavý. Mě pak skutečně zajímala i katolická moderna, ovšem v mým případě to mělo víc souvislostí se specifickou zdobnou obrazností a tradiční poetikou, nežli s vírou. Přesto mě to lákalo: bylo to jiné, byla to revolta proti generaci mých rodičů a zároveň šlo i jistý příklon ke světu mých prarodičů, kteří byli z venkova. Pro značnou část český poezie to bylo něco opravdu fascinujícího: existovalo to mimo hlavní dobový proudy a taky to bylo napojeno na některé progresivní linie světový poezie, velice oblíbený byl třeba Georg Trakl. Opravdu bylo z čeho vybírat, šlo o něco zcela jiného, než jsme znali z čítanek. Tak trochu jsem tenkrát podle toho začal i žít, odstěhoval jsem se na venkov a svůj venkovský původ-nepůvod jsem ve svém psaní hodně akcentoval – vyrostl jsem sice v Praze, ale venkovské kořeny mojí rodiny pro mě byly důležité.
Můj okruh odmítal i postmodernu, kterou oficiální básnická scéna 80. let do jisté míry absorbovala – tohle všechno pro nás bylo odporný. Tenhle vývoj byl také dán mojí autobiografií: moje matka byla přesvědčená členka Komunistické strany, navíc pracovala na Ministerstvu vnitra, vyrostl jsem mezi příslušníky 1. správy StB a osobními řidiči Vasila Biľaka; na druhou stranu moje babičky byly dost svobodné, na svou dobu docela radikální, žily si svůj vesnický život a se světem mojí matky jako by neměly nic společného, což mě přitahovalo. Pak jsem si ale prošel krizí, protože jsem se vlastně nutil do víry a duchovního prožívaní skrz poezii, z čeho jsem ale postupně střízlivěl. Můj zájem o tenhle svět byl opravdu spíš literární. Dlouhou dobu jsem spolupracoval s časopisem pro křesťanskou kulturu Souvislosti, který tiskl křesťanskou esejistiku, filozofii a literaturu. Tehdejší šéfredaktor Souvislostí Martin Putna někde napsal, že jakmile se na redakční radě přestane mluvit o literatuře, Borkovec usíná. Měl pravdu, usínal jsem.
Pokiaľ viem, v tomto čase sa vo vnútri tohto „spirituálneho“ prúdu započala aj určitá diferenciácia, ktorá miestami prerastala aj do konfliktov. Týka sa to napríklad spomenutého Martina Putnu, ktorého myslenie by sa v kontexte českej kresťanskej intelektuálnej tradície dalo označiť za nonkonformné. Išlo tam aj o vymedzenie sa voči staršej, samizdatovo-exilovej generácii kresťanských intelektuálov?
Myslím, že Martin Putna to takhle vnímal a vědomě konflikty vyhledával, co se týkalo především reflexe aktuálních témat v Souvislostech. Mně tehdy bylo dvacet tři a spíš jsem si cenil, že osobnosti starší generace byli po ruce. To bylo jako sen. Všichni bohové byli blízko, mohl jsem s nimi mluvit. Jako redakční elév jsem se na ně díval značně nekriticky. Chodil jsem třeba za spisovatelem Ivanem Slavíkem, což byl básník víry a modlitby; jeho první sbírka se z roku 47 jmenovala Snímání z kříže. Spíš jsem chtěl, aby se mi jeho poezie líbila, než že se mi líbila. Ale objevil jsem jeho joiné polohy a především jsem si ho objevil jako velmi neortodoxního překladatele poezie. Já sám jsem to neviděl přímo tak, že moje generace je v něčem jiná. Spíš mám pocit, že jsme se tehdy opravdu vymezovali vůči literární postmoderně, v zájmu jakýsi nový tradice a nový věcnosti jsme volali po obnově architektury básně a pevných forem. Šlo nám o formulace návazností a hledání zdrojů, návazností;, já jsem se vedle rurálních expresionistů velmi inspiroval ruskými akméisty, jako byli Osip Mandelštam nebo Anna Achmatovová. Rozhodně jsme odmítali volný verš, pásmovou formu, grotesknost nebo pastiše. Pro mě šlo o ryze literární debatu a podílel se na tom i Martin Putna, s kterým jsme tehdy sepsali i jakýsi manifest neoklasicismu s názvem Skrz.
Ja som sa s vašou poéziou prvýkrát stretol prostredníctvom zbierky Herbář k čemusi horšímu (2018), ktorá sa už dosť vymyká takto formulovaným estetickým východiskám. Pre knihu je napríklad charakteristické, že pracuje s nájdenými, privlastnenými textami. Čo sprevádzalo ono literárne „vytriezvenie“ z fascinácie vidieckou spiritualitou a klasickými formami?
Herbář je něco, co bych v devadesátých letech vůbec nechápal a nechtěl to napsat. Po Needle-booku (2003) jsem měl pocit, že píšu pořád ty samý věci, které bych mohl klidně přiřadit k předešlé knížce a vůbec by to nevadilo. Druhý důvod byl ten, že jsem přestával mít rád takový ty čistý básníky, kteří se nešpiní žádnou jinou literární prací, nechodí na čtení, nepřekládají. Já jsem se chtěl literaturou zabývat v určitý šíři, věnoval jsem se překladu, redigování a tak dál. Pro mě tehdy nebyl problém nepsat, poněvadž jsem se literatuře věnoval i v těchhle přilehlých oblastech, proto jsem se k poezii vrátil až Milostnými básněmi (2012), které do značné míry předznamenaly i Herbář.
Taky mě začínalo příliš svazovat, že musím všemu diktovat svůj pohled a že báseň pořád organizuji po svým. Měl jsem pocit, že bych rád navázal na něco odjinud, chtěl jsem, aby ty impulzy nešly ode mě. V Milostných básních jsou třeba texty, kde první verš nenapadl mě, nýbrž jsem si cíleně něco vypsal. Byl za tím pocit úzkosti z toho, že mi všechno, co píšu, příliš podléhá a že bych na to chtěl mít vliv až ve druhý nebo třetí vlně, jako je to v případě překládání nebo redigování. Souviselo to i s tím, že mě opravdu bavilo si tyhle texty vyhledávat a šlo to – navazovat, manipulovat, kombinovat. Mám rád pocit, že se něco odehrává beze mě, ale že jsem přesto přítomen. Je to pro mé tak trochu kouzlo a záhada. Ale člověk tahle věci rekonstruuje obtížně a často si přidává a píše literaturu o sobě, tak nevím.
Takže tá zmena bola daná vnútorným pocitom, miesto aby bola motivovaná vonkajšími vplyvmi.
Opravdu za tím nikdo není, i když jakýkoli vliv bych rád přiznal. Ty básně, který předcházely tomu hiátu, byly kupříkladu hodně inspirovány Elizabeth Bishop. Na těch textech je to i vidět, ale tam šlo spíše o rozvíjení popisnosti, promýšlení a reflexe momentu pozorování a také o propisování se obsedantním popisováním do jiných vrstev, v čemž mi právě tahle úchvatná autorka hodně pomohla. Já jsem byl od devadesátých let pořád označován za neautentického, psalo se, že to nejde ze mě, že je to příliš literární a především příliš popisné.
V každém případě inspiraci považuji za něco zcela normálního. U americké básnířky Marianne Moore mě třeba fascinovalo, že při psaní prý každý druhý slovo ověřovala ve slovníku, což taky spíš nevede k syrové konfesi, že! Básně Elizabeth Bishop, žačky Marianne Moore, jsou napohled hodně popisné, navenek jde třeba o opis nějaký zátoky, a to popis chladnějšího typu, ale v skutečnosti je ta poezie hluboce intimní a tragická. Tohle všechno pro mě bylo ale důležitý zejména před onou publikační pauzou.
Co se týče Milostných básní, mám pocit, že jsem dal průchod svojí vášni hrabat se v jazykových doupatech, který jsou spojený s nějakým oborem, povoláním, aktivitou nebo situací. Zásadní byla ta potřeba vyjít z něčeho jiného a přehrát to po svým, aniž bych do toho příliš zasahoval. Ta strategie nezasahování, pozorování, distance ale, zdá se mi, byla přítomna už v těch ranějších pracích.
Keď som prvýkrát narazil na Herbář, bezprostredne som si ho spojil s poetikou konceptuálneho písania, ktoré v Česku reprezentuje napríklad Ondřej Buddeus, zatiaľ čo u nás k nemu mali blízko autori ako Peter Šulej alebo Nóra Ružičková.
Tyhle souvislosti vnímám až zpětně, tehdy to pro mě nebylo podstatný. Je v tom přítomný určitý kutilství, sběratelství, vášeň pro různý prkotiny, která je ale pojímána hodně vážně. Vidina dílny, sbírky a radostné pobývání a tvoření uprostřed!
První zvláštní druh jazyka, který měl pro mě v tomhle ohledu zásadní význam, byla myslivecká řeč. Ona je, myslím, dost propracována i ve slovenštině; v češtině je do značné míry závislá na němčině. Je to částečně komická záležitost, z které je lehké dělat si srandu. Pro mě to ale bylo spojeno s něčím opravdu vážným, a sice s hledáním mužů v mým rodě, protože všichni moji dědečkové, které jsem nepoznal, byli myslivci a zanechali po sobě pozůstalost, která s tím myslivectvím souvisela. Druhá věc je ta, že když člověk odfiltruje komičnost myslivecké řeči, tak zjistí, že některá ta slova jsou opravdu dokonalá, přesná i pobízející fantazii k běhu – mám na mysli třeba slovesa, která jsou metaforickými vyjádřeními pohybu. Kdyby tam nebyla tahle rovina fascinace, ten koncept by mě neudržel, neboť nejsem systematický. Konceptuální to zřejmě je, ale taky je to v něčem „teplý“. Jednu sbírku Ondřeje Buddeuse jsem redigoval, znám, co píše, ale tenhle kontext jsem v procesu tvorby nevnímal, to přišlo až potom, když jsem to srovnával. Spíš jsem vnímal propojení tohohle mého sběratelství se starou českou literaturou, jednou jsem se snažil přebásnit Milotovu[2] Vznešenost přírody, co je dlouhá nesrozumitelná skladba, kterou nakonec zastínil Máchův Máj. I u něho šlo především o vážnou práci s jazykovým materiálem: jeho německý slovní složeniny mě úplně magnetizovaly, dodnes jsou vitální a krásné. A dodávám,. Že u mě je tohle všechno spojeno s obyčejným a prostě okouzleným pobýváním v přírodě, s přírodní lyrikou, s fascinací přírodou a jejím pozorováním.
Herbář som si v tomto spojil práve aj so žánrom prírodnej lyriky. V niektorých kontextoch som vo vzťahu k vašej tvorbe zachytil pojem „environmentálny básnik“, ja sám by som ho ale zrejme nepoužil, keďže pri environmentálnej poézii vnímam ako kľúčový aspekt určitú mieru politickej apelatívnosti. Nevadia vám obdobné označenia?
Vůbec mi to nevadí, ale zároveň mě to nijak zvlášť nepřitahuje. Pojmenovává a zdůrazňuje se tím něco, co bylo, řekl bych, v mojí lyrice přítomné už dřív – „environmentální“, myslím je, klidně, ale taky je v ní vždycky něco jiného. Co se týče apelativní tvorby, všímám si lidí, kteří jsou uprostřed těchto problémů, protože se jim věnují ve své občanský práci – týče se to třeba uprchlíků nebo krizových intervencí v souvislosti s událostmi na Filozofický fakultě. Zdá se mi, že díky svojí blízkosti k tomu tématu dělají méně plakátovou, apelativní lyriku, přičemž právě ten jejich pohled je bohatší, rozrůzněnější a pojímají to téma z úplně nečekaných stran. Na ten nový úhel pohledu by nikdy nepřišli, kdyby ty problémy tak dobře neznali. Právě u nich mám pocit, že to není jen to: že to není jen angažovaný. Jsou to kvalitní lyrici a dost mě na nich přitahuje, že když se kupříkladu básník zabývá pomoci uprchlíkům, je u toho a reflektuje to, tak ta reflexe není taková, jaká by napadla mě – měšťáka, který se na to kouká zpovzdálí. Snad dělám totéž pokud se týká environmentalismu! Nemyslím na to, je to nějak tam. Tyhle roviny nejsou věcí něčeho vědomého. Prostě mám pocit, že jestli jsou ty texty citlivý, pak pojmy jako environmentální poezie nebo autofikce pouze zpětně ozřejmují některý fazety tvorby autora. Myslím si, že je to v pořádku, literatura je tak bohatá, že jí to nezlikviduje, ale obohatí.
Okrem onoho spomenutého „tepla“ tam vo vzťahu k spomenutým konceptualistom vnímam rozdiel práve aj v zameraní na minulosť a literárnu pamäť, čo je niečo, čo zaznelo už v súvislosti s vašou tvorbou z deväťdesiatych rokov.
Ano, asi to souvisí i s mým překladatelstvím. S kolegou Matyášem Havrdou překládáme antický tragédie, přičemž mě samozřejmě zajímá, jak to bude znít na scéně v roce 2024, ale zároveň si potřebuji nastudovat, jak vypadala ty původní metra a jakým systémem se převádějí do přízvučný řeči. Nejsem obzvlášť trpělivý, ale zajímá mě to a platí to i pro poezii devatenáctého století – kdyby mě nebavilo zkoumat ty metra a formy, nevydržel bych u toho.
Okrem antických diel prekladáte napríklad ruských modernistov ako Chodasevič, čo je pochopiteľné vzhľadom na to, že ste ruštinár. Čo vás nasmerovalo k antike?
Dáno je to asi drzostí, chutí vyzkoušet si novinky a poněkud nezdravou sebedůvěrou. Kdysi jsem si u Josifa Brodskýho přečetl, že básník by měl pořád „studovat“. „Studovat jako básník,“ říká, jestli se nepletu.V určitým období jsem ale celkem nevěděl, jak se to dělá. Já jsem nikdy nebyl dost dobrý student literatury a jazyka, vždycky jsem u toho studia musel „něco dělat“, něco jazykového, takže pro mě je ideální poznávat a zároveň pracovat na něčem, třeba na překladu. Při překladu antických děl to platí i naopak, čili nemůžu se tomu věnovat, aniž bych to studoval, učil se. V mým věku bych se ke studiu už vůbec nedonutil, ale takhle je to snadnější. Starořecky jsem se samozřejmě nenaučil a už se to ani nenaučím, ale přesto ten kontext rád poznávám a vidina toho, že ten materiál si budu přivlastňovat a přetvářet ho, je pro mě slast. Ještě v devadesátých letech jsem si při svým prvním překladu a kontaktu s překladateli taky uvědomil, že je výborný vstupovat do jiných literárních situací a taky v nich obstát. Setrvávání na známý půdě často vede k falešným dojmům, proto je vhodný ty diskursy střídat. Když jsem později slyšel Matyáše Havrdu, s nimž antické tragédie převádíme, a jeho kolegy – filology, filozofy, religionisty – mluvit o antice, byla tu úplně jiná řeč, než jsem slyšel mezi básníky – a to mě ohromovalo. Zároveň jsem cítil touhu mezi těmito lidmi obstát. A v důsledku týhle zkušenosti jsem se pak stal ke svojí vlastní básnické obci ostražitější. Alespoň myslím.
Ten poznávací, študijný aspekt vašej práce je napokon badateľný aj vo vašich prozaických textoch, ktoré majú často povahu pozorovania, eseje či interpretácie.
Zdá se mi, že v tomhle mi pomohla právě moje snaha překračovat hranice básnický scény a střetávat lidi z jiných oborů, obzvláště pak lidi, kteří se zabývají kritickou reflexí. Literaturu mladší generaci si cením právě pro tenhle její kritický rozměr. Taky je ale možný, že tímhle jsem svoji tvorbu ochudil o určitý intuitivní polohy a možná to má vliv i na to, že už tolik nepíšu poezii. Každopádně ten problém přílišné uzavřenosti básnický komunity jsem vnímal, když jsem pořádal čtení v kavárně Fra, ta veřejná čtení mi přišla poněkud měkká a předvídatelná, co bylo v rozporu s tím, co jsem viděl kupříkladu v Německu, kde jsem si z těch čtení bral o mnoho víc. To byl i jeden z důvodů, proč jsem těch čtení ve Fra nechal – každý čtení vždycky, úplně vždycky dopadlo víceméně dobře. Není to divné? Je to divné.
Môžete povedať viac o čítaniach v Café Fra?
Vzniklo to v roce 2005, přešel jsem tehdy jako autor z nakladatelství Paseka do Fra, které provozovalo kavárnu a celkem se nabízelo, že když vyjde nějaká kniha, tak se kolem toho něco udělá. Byl jsem inspirovaný německojazyčným prostředím – připadalo mi pozoruhodný, že německá čtení nebyla koncipována jako divadelní představení ani poloviční koncerty, ve kterých je autor pořád někým a něčím překrýván. Bylo to věcnější a kritičtější, lidi měli často dotěrný otázky a moderátoři byli skvěle připraveni. Autor hodně mluvil o tom, jak pracuje – a nebylo to narcistní! Páni! Fascinovalo mě i to, že to čtení trvalo třeba i dvě hodiny a nebyla tam žádná hudební nebo jiná vložka. Chtěl jsem ta čtení dělat takhle obnažený a nechat toho autora číst skutečně dlouho: když to člověk poslouchá, tak povětšinou samozřejmě vypne, ale pak se do toho znovu vrátí. A i když autor nečte dobře, může to být dobrý, jenom je potřeba dát tomu trochu času. Šlo mi o to, aby to bylo víc, než jen promo nové knihy. Nikdy jsem o čtení jako o reklamě na knížku nepřemýšlel – pro mě je to událost svého druhu, nezávislá na knižním provozu.
Pravidelne v periodikách publikujete prozaické útvary, v roku 2021 vám vyšli vo výbere Sebrat klacek, ktorý v mnohom nadväzuje na knihu Petříček Sellier & Petříček Bellot (2019). Vydavateľstvo Officina Praga tento rok prišlo s výberom vašich entomologických textov Křehká knížka. Čím sa zaoberáte aktuálne?
Křehká knížka je opravdu drobnost,jsou to takový útržky, které se týkají entomologie, entomologických sbírek a sběratelů. Zároveň je to, myslím, kniha o přátelství a nárazech krystalické krásy. Je tam něco nového, ale jsou tam i starší texty nebo taky starý věci, který nikdy nebyly publikovaný. Vypadá to jako nová kniha, ale úplně to tak není. Plány mám na tento rok především překladatelský: rád bych ještě přeložil asi padesát básní ruského akméisty, hvězdy ruské exilové scény 20. a 30. let dvacátého století, Vladislava Chodaseviče a vydal jeho poezii ve větším úhrnu, než jsem to udělal před lety. Chtěl bych, aby tam byla kompletně jeho sbírka Evropská noc, což je jeho vrcholné dílo; celý to napsal v emigraci. Tohle by mělo být hotový na konci letošního roku. Další plán souvisí s tím, že jsem se výborně seznámil s legendou české japanologie paní Helenou Honcoopovou, které jsem navrhl, jestli bychom spolu nepřipravili velký výběr tradiční japonský lyriky, která se týká hmyzu. Ukázalo se, že to byla trefa, protože je toho opravdu hodně: máme nyní doslovný překlad knížky, v které je první kapitola věnována hmyzu obecně a pak následují světlušky, kobylky, cvrčci, denní motýli, můry, komáři a tak dále. Jde jen o dvě formy: waka a haiku. Co se týče krátkých próz, mám skoro 200 krátkých textů, které vznikli po knížce Sebrat klacek, tak asi nějak navážu. Ale nejdřív musím udělat ty překlady.
[1] Stará Říše bolo vplyvné katolícky orientované vydavateľstvo založené začiatkom 20. storočia moravským básnikom Josefom Florianom. Vydavateľstvo bolo pomenované podľa Florianovho rodiska, v ktorom autor dlhoročne pôsobil (pozn. red.).
[2] Matěj Milota Zdirad Polák, český básnik prvej polovice 19. storočia (pozn. red.).
268 zobrazení
